Co je to „Hejného metoda“?

Jsem máma Báry, která chodí do páté třídy a Hejného metodou se matematiku učí od první. Když šla Barborka do školy, neměli jsme tušení, že se na naší spádové škole učí nějaká „jiná“ matematika. Takže když jsme potom zjistili, o co se jedná, byli jsme velmi překvapeni, jak přirozeným způsobem se děti učí, jak jednoduché a názorné jsou úkoly a jak srozumitelně jsou zadávány úlohy k řešení, jak se děti přirozeně pohybují v prostoru při krokování a dokonce ve 3D při stavění staveb z krychlí.

Pamatuji si, že Barborka všechny domácí úkoly – pokud byly – dělala s chutí, dokonce si vymýšlela vlastní, a po nás požadovala, abychom se zúčastnili řešení a učila mladšího bratra. Když šel za dva roky do první třídy syn, byla celá nadšená, že si s ním matematiku zopakuje a spoustu času strávili oba u dětské tabule a malovali a rozdělovali a skládali a spojovali… Syn se podobně jako Bára probojoval do krajského kola Logické olympiády, kde sice skončil, ale dokázal se (ve třetí třídě) dostat na lepší umístění než některé starší děti. Dnes jsou oba samostatné jednotky, ale občas mají tendence „učit“ nejmladšího syna. A ten si stále něco počítá, třídí, odvozuje, převádí. Od září i jeho čeká první třída, takže myslím, že bude náležitě připraven.

V Hejného metodě je nesporně důležité, že děti si na leckteré zákonitosti přijdou samy, právě díky tomu, že mají možnost si své řešení obhájit, případně vysvětlit spolužákovi. A pokud není správné, tak si na to také přijdou samy a nemají pocit selhání, naopak z toho vytěží další poznání nebo zkoušejí tak dlouho, až se řešení podaří. Tato skutečnost se mi vybavila, když Bára začala „doučovat“ dívku o tři roky mladší. Její maminka sdělovala, že u její dcery během „doučování“ došlo k zásadnímu obratu – z dítěte, které matematiku nemělo rádo, sebemenší neúspěch je odradil, se během jedné lekce stalo dítě, které mělo chuť počítat, počítané vysvětlovat rodičům a navíc, když se dostalo do slepé uličky, ochotné začít znova a jinak.