Rodiče už školu nevybírají jen podle toho, jakou má pověst, jestli má více hodin angličtiny nebo jací jsou na škole kantoři. Mnohé zajímá, zda se tam učí matematika klasicky nebo „podle Hejného“. „Učitel musí dětem věřit, že na to přijdou samy,“ říká o své metodě její autor Milan Hejný (81).
V čem je základ vaší metody?
Jejím základem jsou dvě zásady. Obě jsou od mého táty. Tou první je, že dítě musí mít maximální intelektuální autonomii. Druhou pak komunikace – dítě musí mít možnost bavit se o svých myšlenkách s mladším či starším spolužákem, sourozencem. Ty vazby jsou velice pěkné a důležité.
A co role učitele?
... Otec mi dal velice dobrou radu, jak v sobě to porozumění kultivovat. Řekl mi: Jdi na dětské hřiště a sleduj tam děcka, která si hrají, a v duchu si předpovídej, co udělají. Zkusil jsem to a zjistil, že to je veliký problém. Někdy se dvě děti spolu baví a vám připadá, že spolu ani nekomunikují. Jedno dítě říká myšlenku A, druhé odpovídá na myšlenku B. Ale přitom si rozumějí. Ten, kdo nerozumí, jsem já. To byla dobrá škola, kterou jsem později ve škole využíval – poslouchal jsem, jak mezi sebou děti diskutují.
To musí být pro spoustu učitelů těžké, že?
To je. ... Učitel chce dobře, ale dělá špatně. Naučit se neskákat dětem do řeči, jen je sem tam pohladit a říct „to se ti povedlo“, je těžké.
...
Syn je v první třídě a vše si nejradši spočítá na prstech, protože tam to jasně vidí. Memorování mu není blízké. Je to ono?
Určitě. To je hrozný předsudek dospěláka myslet si, že když dítě něco odříká, rozumí tomu. To není pravda. Rozumíme věcem, které máme zažité, kde máme zkušenost. A ty prstíky, to je přesně ta zkušenost. Dva a tři je pět – ano, to budu umět i v dospělosti, protože to denně používám, ale jak sčítat zlomky už vědět nebudu.
Jak řešíte vaší metodou fakt, že je ve třídě hodně dětí a každé umí něco jiného?
To se dá vše krásně uhlídat. Učitel vybere úlohu, řekne, ať se děti rozdělí do skupinek a řeší příklady A až H (různé stupně obtížnosti – pozn. aut.). Každá skupinka si vybere dva. A děcka si začnou povídat: „Ty děláš Áčko? Tak já budu dělat Géčko.“ Když se tato demokracie poznávání začne ve třídě systematicky pěstovat, je neuvěřitelné, jak třídní kolektiv optimalizuje efektivitu své práce. ...
Vzájemně si děti mohou pomoci?
Určitě, ony si pomáhají. Mezi dětmi se vytvářejí sociální vazby a začnou se vzájemně poznávat. ...
Ve výuce používáte také obyčejné dřevěné kostky. Co s nimi?
Třídě se dá úloha. Například budeme stavět město. A každá budova musí být jiná. Kolik budov to město bude mít? Když děcka vezmou dvě kostky, město bude mít dvě budovy, ne víc. Buď jsou kostky na sobě, nebo vedle sebe. To je dvoukostičkové město. Ale když chci udělat tříkostičkové město, mám více variant. Mohu kostičky přikládat různě pouze v prvním poschodí, anebo naopak začnu přikládat druhé poschodí. Takže tříkostičkové město má čtyři budovy. Co se tu děcko vlastně učí? Učí se kombinatorice. Učí se samozřejmě geometrii, protože to jsou geometrické objekty. ...
A co pětikostičkové město?
To už jich bude třeba dvacet. Jak budu vědět, že se mi tam nic neopakuje a že mám všechno? Musím v tom začít dělat systém. Vezmu nejprve jednopodlažní budovy. Kolik bude mít, Franto, jednopodlažních budov pětikostičkové město? Kolik bude mít, Lenko, takové město dvoupodlažních budov? Ten dělá to a ten zas tohle, pak si to vzájemně zkontrolují. A celý mančaft to vidí.
...
Někteří tvrdí, že pro někoho se vaše metoda hodí a pro někoho ne. Je to tak?
Ta je úplně pro každého. Takové řeči pocházejí od lidí, kteří si naše knížky přečtou a děti vůbec nevidí. Nebo od učitelů, kteří začali učebnice používat, ale nebyli schopni se sami ukáznit. Ukazovali, jak se věci řeší. Jakmile to učitel udělá, je to zabité. Není tam pro děti intelektuální strava, chce se po nich, aby opakovaly.
Jak rychle dítě vaši metodu pochopí, pokud se doposud matematiku učilo klasicky?
Velice rychle. Můj nejzajímavější případ je od nás z domu. Klukovi nešla matematika a maminka mě poprosila, abych ho doučoval. ... Vzal jsem naši učebnici pro třetí třídu, on byl tehdy v šesté. Dělali jsme pavučiny. Po chvíli přišel, že je to pěkné a jestli si učebnici může půjčit. Nazítří si přišel půjčit čtyřku. A další den tu pro páťáky. Prostě kluk jel neuvěřitelně nahoru. Jeho máma nevěřila, kolik času tomu byl ochoten věnovat, když předtím byl po deseti minutách úplně grogy. A on si postupně zlepšoval známky. ...
Celý článek nalezntete v časopise E15 Premium ze dne 17.9.2018 na stranách 58 - 61.
Práce s nadanými žáky od MŠ, přes 1. a 2. stupeň až po střední školy. Zúčastněte se seminářů v Praze.
