Skvělá volba
Zřejmě největší úspěch v pronikání novinek na fakultní půdu zaznamenal matematik Milan Hejný. Dnes téměř osmdesátiletý muž byl mimořádně trpělivý a systematický – postupně si na katedře pražské pedagogické fakulty vychoval spolupracovníky a s jejich pomocí pak změnil zaběhnutý řád. „Nechci dát dětem matematickou znalost, ale kulturu myšlení,“ shrnuje Hejný svůj přístup. „Musí matematiku objevovat, musí to pro ně být dobrodružství, ne ji konzumovat a papouškovat, co řekne učitel. Konzumace rozvoji myšlení nijak nepomáhá.“ Hodina s násobilkou rozhodně nezačíná tím, že by učitelka napsala na tabuli 2 x 2 a pustila se do výkladu. Děti počítají nohy psů, kola tříkolek a postupně přicházejí na to, že stejný počet se opakuje. Dřív nebo později některé z nich napadne, že to má nějaký systém a jaký. Nedávno Hejného metodu začala učitele učit také ostravská fakulta. Pokud jde o dopad v terénu, nyní se takhle učí děti na více než tři sta padesáti základních školách.
Jako první si na ni v praxi troufla před osmi lety učitelka ze základní školy v Neratovicích Jitka Michnová. Na fakultu šla jako „dálkařka“, doplnit si vzdělání po pěti letech v praxi. „Měla jsem pocit, že učím tak, že to jde proti dětem,“ vzpomíná. „Najednou jsem se tu setkala s něčím, co mi pomůže učit tak, jak jsem cítila, že se učit má.“ Líbilo se jí, že učitel není jediný nositel pravdy – děti si na ni totiž mají přicházet samy. Vyhovovalo jí, že mohou diskutovat. A úžasné jí připadalo, že chyba je od toho, aby se s ní pracovalo, ne od toho, aby se za ni děti peskovaly a dostávaly pětky. Jaká je tohle „bomba“, zažila na fakultě na vlastní kůži. Sama totiž udělala fatální chybu, když si špatně přečetla zadání seminární práce a celých šedesát stránek bylo mimo téma. Zkoušející ji zaskočila, místo aby ji hned vyhodila, bavily se o tom, proč chyba vznikla, a jak to tedy má být správně. U zkoušky nakonec uspěla. Někteří rodiče stejně jako kolegyně ve škole se zprvu na novinku dívali s nedůvěrou. Když se však ukázalo, že její děti mají matematiku nejen raději, ale jsou v soutěžích úspěšnější než ostatní, ledy roztály. Na Hejného metodu postupně přešlo všech dvacet učitelek prvního stupně neratovické sídlištní školy.
To, jak si Hejný umí lidi získat, ilustruje nadšení jedné čerstvé absolventky jeho matematiky. Markéta Kulhavá učí od září na stejné rychnovské škole jako v úvodu zmíněná Petra Keprtová. Ačkoli bydlí kousek od Hradce, vybrala si právě kvůli jiné matematice pražskou fakultu. „Hlavní zásadou je dětem nic neprozradit,“ říká novopečená učitelka. „Kdybych jim to nadiktovala, budou se nudit. Když je k řešení dovedu vhodnými otázkami, mají radost.“ Pak odběhne do třídy pro knihu a pomůcky a rozkládá po zemi umělohmotný krokovací pás s barevnými čísly. „Včera jsem začínala rovnice. Jeden jde po jedné straně, udělá šest kroků, skončí na šestce, druhý na druhé straně skončí na osmičce. Kolik musí který z nich udělat kroků, aby byli na stejné pozici?“ Vzápětí ukazuje v učebnici „pavučinu“, tajenku, kde barevné šipky, „vlákna“, mají „sílu“ nějaké matematické operace a děti do políček doplňují čísla. Mladá učitelka není k zastavení, chválí si, že tahle matematika se učí jedna radost.
Plný text článku na http://respekt.ihned.cz/c1-61937340-jak-naucit-ucitele-ucit
Práce s nadanými žáky od MŠ, přes 1. a 2. stupeň až po střední školy. Zúčastněte se seminářů v Praze.
