Je 8:55 a v ZŠ Husova 170 právě začíná druhá hodina. Do třídy 4.C vchází se zvoněním učitelka Kateřina Babíková.
„Jdeme na dnešní výzvu!" a děti automaticky sahají do lavic a vytahují bílé stírací tabulky a fixy. „Myslím si číslo. Jeho polovina je o jedna větší, než jeho třetina. Jaké číslo si myslím?“ Dětské hlavy se sklánějí nad tabulkami, nastává ticho. Po chvilce se první tabulky zvedají, aby se Kateřina mohla podívat na výsledek. Když je ve vzduchu víc než polovina tabulek, ptá se: „Jak jste na to šli? Kdo to chce předvést?“
Z několika dobrovolníků vybírá drobného Péťu, který na tabuli píše šestku a s úsměvem říká: „Já jsem si to vyřešil v hlavě, šel jsem na to přes zlomky.“ Kateřina pak vyvolává Simonu z druhé lavice, která rozkládá šestku na tři dvojky a dvě trojky. Pak dodává: „Zkontrolovala jsem si to ještě přes čokoládu,“ a maluje na tabuli dvě tabulky čokolády s vyšrafovanými dílky.
...
Když se všichni tváří, že už pochopili úlohu s polovinou a třetinou, přichází další zadání. „Poslouchala jsem, jak se bavily dvě holky. Niky říká: mám 12 knoflíků a udělám z nich obdélník 3×4. Půjde ještě udělat i jiný obdélník?“ U tabule se střídají děti a kreslí obdélníky: 6×2, 12×1. Třída se usnáší na tom, že 12 je číslo „tříobdélníkové“. Kolik obdélníků ale půjde udělat z 11 knoflíků a proč? Děti se střídají v návrzích, formulují hypotézy, a spolužáci jim je vyvracejí. Kateřina víceméně jen moderuje vzniklou debatu.
„Děti se k sobě chovají navzájem velmi slušně a partnersky. Jsou zvyklé si navzájem dávat zpětné vazby, ale ohleduplně, neagresivně. Jsou naučené říct – s tím nesouhlasím, vidím to jinak, ale nikdo se nikomu nevysmívá. Myslím, že se mi vrací zpátky energie, kterou do této třídy už čtvrtým rokem dávám,“ hodnotí argumentaci svých žáků spokojeně.
...
„Cílem dnešní hodiny je, aby děti vydefinovaly vlastnosti prvočísel a vyzkoušely si, jak vypadá dělitelnost. Mohla bych jim samozřejmě hned na začátku říct definici prvočísla… ale to by přišly o objevování. Nemělo by to pro ně takový přínos, jako když si na to přijdou samy,“ vysvětluje Kateřina, zatímco děti dokončují práci.
K tabuli postupně přicházejí zástupci trojic a zapisují rozklady jednotlivých čísel. Narážejí však na čísla, která rozložit nejdou. Ve třídě se rozjíždí debata, proč 27 rozložit jde, ale 17 ne.
...
Kateřina Babíková pracuje ve školství dvacet let, matematiku podle Hejného učí posledních pět.
„Líbí se mi, jak tento výukový styl dětem poskytuje nástroje, prostředí, ve kterých se pohybují a řeší čím dál složitější operace. Navíc tím, jak jsou úkoly vystavěné, může v hodině zažít úspěch každé dítě. To, které je v matematice slabší, se bude pohybovat na konkrétnější úrovni, někdo třeba dojde k abstrakcím, ale v podstatě všichni makají a přemýšlejí. Za chyby tady nikoho netrestáme, pracujeme s nimi. Všichni se nakonec počítat naučí.“
Celou reportáž naleznete na www.rodicevitani.cz
Práce s nadanými žáky od MŠ, přes 1. a 2. stupeň až po střední školy. Zúčastněte se seminářů v Praze.
