Zasloužená radost z poznávání

Reflex: Pětka, která rozhodla

Převratnou metodu, podle níž se nyní matematika vyučuje na pětině českých základních škol, vytvořil už v průběhu druhé světové války pedagog Vít Hejný v reakci na Hlinkův slovenský režim. Profesor MILAN HEJNÝ (80) na práci svého otce v polovině sedmdesátých let úspěšně navázal. Může za to jedna nespravedlivá pětka.

...

Ale právě za války váš otec rozpracoval svou metodu matematické výuky…

Ano, a je třeba říct, že u studentů rozvíjela i sociální dovednosti, utvářela jejich hodnotový systém a podporovala dobré charakterové vlastnosti. Tatínek byl bytostný demokrat, velice ctil Masaryka. Jeho fi lozofií bylo Ježíšovo kázání na hoře.

Jak to ale souvisí s matematikou?

Na Slovenku se tehdy čile arizovalo, touha po penězích hodně lidí zaslepila. Režimu, jenž na Slovensku vládl, kladl tatínek odpor také tím, že vedl své studenty k tomu, aby u nich nepřevládaly nízké cíle nad těmi, které jsou v životě rozhodující. Kázání na hoře nebo Masarykovy myšlenky pochopitelně mohou prostupovat i výukou matematiky.

Jak?

V Ideálech humanitních TGM například píše: „Nechtějte spasit celý svět, pomozte svému sousedovi.“ Tatínek matematiku učil jinak, než bylo běžné. Nezakazoval spolupráci žáků, naopak podporoval ji. Uměl žáky motivovat, přistupoval k nim s respektem, měl je k tomu, aby si pomáhali, těšili se z úspěchu druhého. Za klíčový považoval tvořivý přístup a radost z poznávání. Díky jeho výuce děti dokázaly objevovat zákonitosti i kouzlo matematiky samy. A o to jde! Svou metodiku začal sepisovat.

...

Naše rodina se do Prahy odstěhovala po pětačtyřicátém. Tatínek začal pracovat na zahraničním odboru ministerstva školství, hodně cestoval. Při jednání ve Velké Británii se premiér Clement Attlee zajímal o jeho metodiku výuky. Maminka svého bratra Ivana, který ve třiačtyřicátém ovdověl, doprovázela na různé společenské akce. V sedmačtyřicátém jako jeho doprovod navštívila Kreml, viděla Stalina.

Jak na ni zapůsobil?

Jako modla z jiného světa. Maminka byla velice senzitivní, vždyť byla herečka. Pozorovala, jak na Stalinův příchod do místnosti reagují ostatní. Všichni zjihli, nábožně k němu vzhlíželi a zároveň bylo vidět, že z něj mají strach. Na recepci vedle maminky seděl maršál Ivan Stěpanovič Koněv. Ve sklenici před sebou měla bílé víno. Zeptal se jí, jaké víno jí chutná, červené, nebo bílé? Řekla, že si vezme to bílé, ale jinak že má raději červené. Koněv vzal její sklenicis bílým vínem, přilil do ní trochu červeného a chrstnul obsah za sebe.

Co tím chtěl dát najevo?

Nic. To byly jejich způsoby, oni takhle žili. Ujo Ivan vypravoval, že po jednom takovém pirování, pijatyce, žranici, se sovětskými zástupci byla omítka v místnosti tak politá a pozvracená, že se musela oškrábat.

Váš strýc byl mezi dvanácti demokratickými ministry, kteří 20. února 1948 podali demisi.

Bylo mi jedenáct, a přestože se mě rodiče snažili od všeho uchránit, vnímal jsem napětí v rodině i ve společnosti. Maminka, odříznutá od martinských kořenů, byla v Praze nešťastná, přestože se díky svému bratrovi dostala do nejvyšší společnosti a tykala si s manželkou prezidenta. Dávala najevo, že se jí stýská po Martině i po divadle. Únorové dny proplakala. Strachovala se o bratra. V březnu jsme museli Prahu opustit. Takový návrat na Slovensko si určitě nepředstavovala, ale nakonec byla ráda, že se vrací domů.

Co se stalo strýcem po Únoru?

Strýce naštěstí nezavřeli. Skončil jako dělník v cihelně.

Jak nesl zánik demokracie v Česko slovensku váš otec?

Tatínek studoval chování lidí a své postřehy si zapisoval do deníku. Společnost podle něj hodně ohrožují lidé, kteří vidí pouze dnešek a zítřek. Zapomínají, že je i pozítří. Ukazoval mi to na příkladech z historie a románů Dostojevského a Tolstého. Připomínal, že je třeba na věci nahlížet z pohledu věčnosti – sub specie aeternitatis. Snažil se, aby z únorového převratu vyšla rodina s co nejmenšími šrámy. Já se později na matematicko-fyzikální fakultu do Prahy ještě dostal, sestru na vysněnou fakultu nevzali, nikoliv pro nedostatek talentu. Bývalí studenti vzpomínají, že matematicko-fyzikální fakulta v Praze byla v padesátých letech oázou svobodného myšlení.

Přednášeli nám výborní profesoři, studium nás bavilo. Můj nejmladší vnuk studuje matematiku ve Vídni a pochvaluje si, že se to tam nefláká. Připomnělo mi to moje studentská léta. Netěšilo nás, když nám odpadla přednáška, běželi jsme za profesorem, kdy hodinu nahradíme.

...

Jenže v Bratislavě jste od poloviny sedmdesátých let učil také na základní škole. Prý kvůli jedné pětce.

Syn přinesl ve čtvrté třídě z matematiky pětku. Úlohu krásně vyřešil, jenže zvolil jiný postup a použil jinak barevnou pastelku. Chtěl jsem jít do školy a vyříkat si to tam s nimi. Naštěstí jsem zavolal tátovi. Vyslechl mě a položil mi otázku: „Tož, když to takhle uděláš, jak to tomu klukovi pomůže?“ Zaskočil mě. „Čo mám robiť?“ zeptal jsem se. „Nešel bys ho učit?“ odpověděl mi další otázkou. „Veď já ho učím.“ „Jenomže doma, ne ve třídě.“ Rozhodl jsem se, že na rok půjdu učit na základní školu. Jenže jsem na to neměl glejt.

Jak se to vyřešilo?

Oslovil jsem ředitele matematické školy na Košické ulici, kam přestupoval i můj syn, jestli by mi od září nedovolil učit pátou třídu. Udivilo ho to, ale nebyl proti, jenom prohlásil, že neví, jak to udělá s penězi. Ujistil jsem ho, že za to nechci ani halíř. Šéf katedry souhlasil, že celý úvazek na vysoké odpřednáším odpoledne. Dopoledne jsem byl na základní škole. Nebyl jsem tedy kantor z povolání, nýbrž z přesvědčení.

Jaké jste používal při výuce učebnice?

Žádné. Vyráběl jsem společně s kolegy Vladem Repašem, Jurem Vantuchem a Luďkem Hrdinou pro děti výukové listy a na modráku jsme je rozmnožovali. Věnovali jsme plno času diskusím a přípravám na hodinu. Podstatou výuky byla autonomie dětí. Řešily úkoly, diskutovaly, učily se mít radost z přemýšlení. Radost je totiž při učení klíčový faktor. Bral jsem je na výlety, pořádal pro ně prázdninové tábory.

Podle vašich učebnic se učí už deset let. V současné době na pětině škol.

Když jsme díky podpoře nakladatelství Fraus připravovali společně s Darinou Jirotkovou a Janou Slezákovou první učebnici, považoval jsem za povinnost upozornit pana Frause, že se učebnice nebudou prodávat, protože tato metoda vyžaduje, aby učitelé učili matematiku docela jinak, než byli zvyklí. Takže mě překvapilo, když byl o učebnice zájem. Bohužel někde je používají špatně. Tato metoda je pouze zčásti závislá na učivu, daleko více je závislá na způsobu výuky.

Co byste poradil novému řediteli, který se nadchl pro vaši metodu a oznámil učitelům, že od příštího roku pojedou podle Hejného?

To je špatně. Neměl by nikoho nutit. Dobrá metoda nestačí a učebnice není samospasitelná. Učitel, jemuž nesedí, který jí nevěří, podle ní nebude učit dobře. Když bude učit postaru, prokáže metodě medvědí službu. Podstatou metody je, že učitel sám sebe upozadí, akusticky je ve třídě téměř nepřítomný. Všechno leží na dětech. Poměrně rychle si zvyknou na to, že mají objevovat, debatovat a během řešení úloh přicházejí na zákonitosti matematiky.

Není jednodušší napsat vzoreček na tabuli?

Předkládat fakta, říci dětem, že takhle to je a ať si to zapamatují, to je egyptské myšlení. Epos o Gilgamešovi. Mně je bližší Homérova Odyssea. Jsem zastáncem řeckého myšlení, jež nekonstatuje, nýbrž si klade otázku, proč tomu tak je. Když na to děti díky úlohám samy přijdou, už to nezapomenou.

Do jakého ročníku lze podle vaší metody učit?

Až do maturity. Pod vedením kolegy Václava Strnada vzniká výrazně vylepšená druhá generace učebnic pro první stupeň. S kolegou Pavlem Šalomem nyní vytváříme učebnice pro druhý stupeň, tudíž i pro osmiletá gymnázia. Úlohy jsou tam od nejjednodušších až po hodně náročné, aby se nikdo nenudil a nikdo neklopýtal. Musíme zohlednit, že ne všechny děti se podle této metody na prvním stupni učily.

Jak vlastně poznáte, že učitel vaše záměry pochopil?

Jednoduše. Děti ve třídě jsou nadšené a dožadují se dalších úloh. Sílí jim intelekt. Mají radost. Nabyté vědomosti si děti samy ověřují v reálu. Nedávno jsem zažil kouzelnou situaci. Asi osmiletá holčička si v metru zapisovala, kolik lidí vystupuje a nastupuje. Zeptal jsem se jí, co si to píše. Shovívavě se na mě podívala a řekla: „Tomu byste nerozuměl.“

Rozhovor vedla Hana Benešová

Celý článek v časopise Reflex č. 10, který vyšel 9. března 2017. Jeho část lze také najít na webu Reflex.cz.

Publikováno

9. 3. 2017

Kategorie

Doporučte tuto stránku svým známým:

Podporují nás

Nadace České spořitelny
© 2020 H-mat, o.p.s.
Pro lektory Prohlášení o používání cookies

Učebnicím pro 3. ročník z řady učebnic prof. Hejného a kol. H-mat, o.p.s. byla udělena doložka od MŠMT. Lze je objednávat na partnerském eshopu

Na H-edu bude probíhat od 1. června online kurz Procenta s pochopením. Předešlého kurzu Zlomky s pochopením se zúčastnilo na 10 000 dětí!

Informace k aktuální situaci: Zpřístupnili jsme elektronické verze učebnic a pracovních sešitů včetně metodik zdarma na portálu www.h-edu.cz do konce školního roku. Letní školy proběhnou.

Zavřít