Zasloužená radost z poznávání

MF Dnes: Děti matematika baví, když si ji samy tvoří, říká expertka

Metoda profesora Hejného učí matematiku jinak. Má výsledky a děti baví. Přesto ji zatím využívá jen deset procent českých škol.

HLÁSNÁ TŘEBAŇ Matematika nemusí být jen dril a nuda. Nemusí ani vzbuzovat strach. Jde jenom o to, jak ji uchopit, jakou cestu k jejímu pochopení zvolit. Matematiku „jinak“ učí v malotřídce v Hlásné Třebani Pavla Polechová. Učí se od skutečného mistra v oboru – profesora Milana Hejného, který vytvořil vlastní metodu výuky tohoto „strašidelného“ předmětu.

Matematiku jsem neměla ráda, skoro jako každé dítě. Moje dcera je na tom stejně. Proč je tenhle předmět takovým strašákem?

Hodně dětí nechytne už začátek. Co teď řeknu, bude možná šokující, ale dětem se někdy zakáže počítat na prstech. A ony se naučí zvládat to pamětně. Učí se něco jiného, než je skutečná matematika. Učí se imitovat návody a opakovat, co učitel vysvětlí.

Jak děti počítání na prstech odnaučíte?

U Hejného metody je to tak, že děti mají neustále všechny pomůcky, třeba počítadlo a další, k dispozici a odloží ho samy, když už je nepotřebují. Děti, které se naučí rychle počítat pamětně, sloupečky typu pět plus tři je osm zkrátka nebaví. U Hejného se žáci s příklady typu pět a tři je osm setkají proto, že dělají něco zajímavého a při tom ten výpočet potřebují. Není to výpočet pro výpočet.

V čem je tedy metoda jiná?

Zaprvé je to role učitele, který nevykládá, jak to všichni známe, ale předkládá úlohy. Ty žáci řeší často metodou pokus omyl. Je to metoda žáků, matiku si tvoří sami. Po všech dětech chceme, aby přemýšlely. My od nich neslyšíme otázky typu: jak se to dělá? Moje odpověď na to by zněla: to musíš vymyslet.

K čemu je tam pak vlastně učitel?

Moderuje diskusi, která vzniká mezi dětmi a je důležitá. Děti se baví mezi sebou a jiní jejich diskusi sledují. O dětskou diskusi jeví větší zájem, než kdyby to vykládala paní učitelka, protože ta je jako kniha, ta nám to určitě řekne dobře. Děti mají větší zájem, když se o matematice baví jejich spolužáci. Vědí, že to je jejich matika, kterou si tvoří. Třeba odborné termíny... Dítě nejdřív experimentuje, pak se o výsledcích baví. A aby se mohlo bavit, potřebuje terminologii. Může se hrát třeba hra typu: „Já si myslím na jeden trojúhelník a vy se mě ptejte.“ Dítě se například ptá: Jdou ty strany pořád jako vedle sebe?“ A pak přijde na to, že existují slova, která to zjednoduší. Spojení typu „čáry běží pořád stejně daleko vedle sebe“ je zbytečně dlouhé, ale když se řekne rovnoběžný, je to lepší.

Takže děti tyto pojmy vstřebávají postupně... Dalším důležitým principem jsou v této metodě schémata. Co to znamená?

Tady se často používá představa bytu. Když se vás zeptám, kolik máte doma oken. Víte to, nebo ne?

Představím si byt a začnu počítat...

Vidíte. Vy to víte a nikdy jste se to neučila. Jak je to možné? Máte schéma bytu ve své hlavě. A děti u této metody žijí v matematických prostředích a tím, že řeší různé úlohy, tvoří se jim obdobným způsobem schémata. Znalost se nedá přenést, dá se zkonstruovat.

Ocitáte se tedy při hodině v různých prostředích...

Dítě řeší třeba úlohy v prostředí autobusu, kde je to navázáno na jeho zkušenost, a dramatizuje si třeba jízdu autobusem, do kterého na první zastávce nastoupili tři lidé, na druhé vystoupil jeden a nastoupili čtyři... a tak dále. To se hraje už v první třídě. A takových prostředí jsou desítky.

Vy učíte v malotřídce, ale dají se tyto metody použít i v běžné třídě, kde je třeba i třicet žáků?

Ano, můžete si žáky rozdělit třeba podle pomůcek. V každé třídě jsou děti různých úrovní. Mají k dispozici všechny pomůcky, které mohou potřebovat. Klidně můžete mít ve vyšším ročníku i dítě, které ještě používá „fazole“, aby něco posčítalo. To některé učitele šokuje. Ale jakou má cenu chtít po nich něco abstraktního, když ještě pořádně nemají pojem o tom, co to počet je? Nabízí se úlohy, z nichž jedna je snazší, druhá o něco těžší a další zase o něco náročnější. Všichni vyřeší tu první a ti, kteří se nudí, jdou dál.

Říkáte, že taková matika děti baví. Proč se ve školách tolik nechytla?

Drtivá většina učitelů byla učena stylem „vy se tohle naučte a pak to naučte někoho jiného“. Oni na sebe aplikují totéž. Já jsem se něco naučil, já to teď nebudu vymýšlet. Nedovedu si představit, že bych tam stála a něco vykládala. Nebavilo by mě to. Kdybych v době, kdy jsem vstupovala na vysokou školu, věděla, že učitelská profese není „řekni jim a vyzkoušej je“, ale že to je přemýšlení o tom, co se děje v hlavě dítěte, a o pomoci všechno objevit, šla bych do toho okamžitě.

Stala jste se učitelkou až mnoho let po vysoké. Proč?

V roce 2006 chtěla skupina kolem profesora Hejného vyhodnocení jednoho mezinárodního projektu. Panu profesorovi se líbilo, jak jsem to udělala. A pak v roce 2010 byly na ministerstvu velké čistky a ministr Dobeš mě propustil. Nato jsem jela na seminář a tam profesora Hejného znovu potkala a ten mě pozval ke spolupráci. Šla jsem za metodou, jinak bych do školství nešla.

Jak vůbec vnímáte současný stav výuky matematiky?

Stav je dlouhodobě neutěšený a roli hraje to, že děti nemají matematiku rády a nebaví je. Ale to už jsme věděli při prvních velkých mezinárodních testech PISA někdy v roce 2000. A to ještě výsledky nebyly tak špatné.

Vy jste měla jako dítě matematiku ráda?

Já ji ráda měla, sice až od sedmičky, ale bylo to proto, že mě můj kantor zaujal a nechal mě věci vymýšlet. On vlastně učil vysokoškolským způsobem. Definice, věta, důkaz, ale ten důkaz byl na nás. Takto to bylo pro pár dětí, ale Hejného metoda je přístupná všem.

Profil

Pavla Polechová

Narodila se 17. března 1948. Vystudovala Matematicko-fyzikální fakultu UK v Praze, obor fyzika. Dříve pracovala na petřínské hvězdárně, později v Ústavu výzkumu a rozvoje školství, na České školní inspekci a ministerstvu školství. Koordinovala několik mezinárodních vzdělávacích projektů, zastupovala Česko v Řídící radě Centra pro výzkum a inovace ve vzdělávání OECD. Nyní učí v soukromé malotřídní škole v Hlásné Třebani a spolupracuje s profesorem Hejným. Má dvě děti, ráda čte beletrii. 

Autorka: Eva Zahradnická, redaktorka MF DNES 

Publikováno

30. 7. 2015

Kategorie

Doporučte tuto stránku svým známým:

Podporují nás

© 2018 H-mat, o.p.s.
Pro lektory Prohlášení o používání cookies
Přečtěte si odpovědi na časté dotazy k modrým učebnicím pro 1. ročník prof. Hejného a kol. H-mat, o.p.s. (2018). Více informací. Objednat učebnice.
Zavřít