Slova Milana Hejného mnozí učitelé potvrzují.
Vlastně je to nepřímá úměrnost. Zároveň s tím, jak stoupá počet učitelů, kteří se hlásí k výuce matematiky podle metody profesora Milana Hejného, zesiluje tlak jejích kritiků. Opravdu se, jak tvrdí, děti podle ní nenaučí počítat? Nebudou mít šanci uspět při přijímačkách na střední školy? Kam jinam jít pro zkušenosti než k lidem, kteří žáky touto metodou učí?
Děti ze ZŠ Dr. Malíka v Chrudimi se učí podle metody prof. Hejného už několik let.
Nahlédnutí do třídy
Doprostřed vyučovací hodiny jsem přišla neplánovaně. Na flipchartu byla zapsaná číselná řada a šesťáci v ní právě objevovali početní spoje. Ty nejjednodušší našli záhy. Jak intenzita objevů klesala, stoupala debata mezi spolužáky. Tohle spojení neplatí! Autor výroku se brání a vysvětluje, jak to myslel. Ne na pokyn učitelky, prostě odpovídá kamarádovi. Dohadují se, argumentují, přesvědčují. Už nestačí celá čísla, na řadu přicházejí zlomky... Počkej, tohle mi, Šimone, vysvětli, nechytám se, přiznává učitelka. A chlapec ochotně vysvětluje, jak k výsledku došel. Řada je pospojovaná.
Za chvíli přijde na pořad dne práce s mříží. Tmavovláska Ella si tu svoji chrání před zvědavými zraky spolužáků. Bude jim totiž sdělovat pokyny a je napjatá, zda všichni nakonec dojdou ke shodnému útvaru, který připravila. Diktuje pozici prvního bodu A, pak určuje další. Tři nahoru, dva doprava – bod B, dva nahoru, jeden doprava – bod C... Když hodina končí, máte pocit, že by klidně mohla trvat ještě nějakou dobu. Zapojeni byli všichni žáci. Nebáli se diskutovat mezi sebou, ani s učitelkou. A jaká byla závěrečná otázka? Jakou důležitou informaci si odnášíte z dnešní hodiny? Děti se opět rozpovídají. Vůbec to nevypadalo na obávanou hodinu matematiky, jak si ji někteří pamatujeme z vlastní zkušenosti.
Druhostupňové začátky
Jitka Linhartová i její kolega v paralelce začínali pracovat metodou prof. Hejného před šesti lety. Stali se součástí pilotního týmu druhostupňových učitelů, přesto se onoho prvního září ocitli v nevyzkoušené situaci. Jejich šesťáci tehdy neměli s metodou z 1. stupně příliš velké zkušenosti. Pedagogové tak měli před sebou pole neorané. Byli však vyzbrojeni úvodním setkáním a seminářem s panem profesorem Hejným a jeho týmem. Posléze se účastnili i letní školy Hejného metody a využívali samozřejmě svoje dosavadní zkušenosti.
Už při listopadových třídních schůzkách rodiče říkali, že vidí na dětech pozitivní změny. Syn by to prý nepřiznal ani na mučidlech, ale je na něm vidět, že ho to baví, líčila jedna maminka a sdělovala, že je velmi ráda, že neodešel studovat na gymnázium, jak původně zamýšleli. Jiná maminka užasle kroutila hlavou se slovy: Nevíme, jak je to možné, ale náš Ondra začal úplně jinak přemýšlet, tak nějak v souvislostech. Jejich slova znamenala pro učitele povzbuzení.
„Ve třídě se vytvořila úžasná atmosféra. Neradi jsme se na konci školní docházky loučili."
Důležité bylo, že pilotní učitelé měli v průběhu školního roku stále možnost setkávat se pravidelně s panem profesorem Hejným i jeho týmem a dalšími pilotujícími učiteli. Bavili se například o tom, jak děti na úlohy reagují. „V první vlně jsme do pilotních materiálů, s nimiž jsme pracovali místo učebnic, zapracovávali poznatky všech učitelů z pilotních škol. Když se někde zdálo, že je mezi úlohami velký ‚skok’, doplňovaly se do budoucích učebnic úlohy, aby děti mohly pracovat plynule. Totéž se opakovalo v následujícím roce. Teprve pak vyšly učebnice. To, že se autoři učebnic zajímají o potřeby a schopnosti dětí a zapracovávají je do knih, považuji za něco až neuvěřitelného. Utvrzuje mě to v tom, že Hejného matematika usiluje o to, aby byl proces poznání a učení umožněn skutečně dětem všech schopností. Těm, které potřebují pro porozumění více času, i těm rychlejším.“
Mezi matematikou a matematikou
Hejného metoda všechno navzájem propojuje. Někdo tvrdí, že je to experiment, ale není to pravda. Jsou za ní desítky let výzkumu, s nímž začal vlastně už tatínek pana profesora Vít Hejný. Hlavní rozdíl vidím ve vnímání dětí. Metoda s konstruktivistickým přístupem hledí prvotně na děti. Aby rozuměly. Cestu jim neukazujeme my, ale dítě se po ní vydává a přitom si osvojuje poznatky, které potřebuje.
Za velké plus považuje Jitka Linhartová fakt, že úlohy, které děti řeší, jsou gradované. Jsou v učebnici odstupňované podle náročnosti. Všechny děti řeší varianty označené a), b), c), někdo zkusí d). Řada dětí, včetně talentovaných, může pokračovat dále – mohou řešit e) či f). „Vyhovuje mi, že naše práce s dětmi je vede k zodpovědnosti a sebehodnocení, volba obtížnosti je nejčastěji na nich samotných.
Dětské uvažování
Když dostanou žáci prostor a cítí se v bezpečném prostředí, protože se jim nikdo nebude vysmívat, když udělají chybu, mohou učitele snadno překvapit.
Vrátím se ještě k našim testům, i ty píšeme gradované. Každá úloha má tři varianty odstupňované podle náročnosti, u nichž je uvedeno, kolik bodů můžou za každou získat. Z každé série mají vyřešit jednu úlohu podle své volby. Abych věděla, pro kterou se rozhodli a kterou mám hodnotit, zakroužkují ji. Někdo zkusí tu nejnáročnější, jiný se spokojí s jednoduchou a má-li dostatek času, postupuje k těžší. Ověřila jsem si, že si většina dětí raději volí náročnější úlohy, jsou pro ně výzvou – a je jedno, zda je to při testu nebo jindy.
Jako bonus jsou vztahy. Jitka Linhartová to neopomněla připomenout. Hejného metoda není jen o osvojování znalostí, ale učí děti vytvářet a pěstovat vzájemné vztahy. Místo konkurence podpora.
Důležitá zpětná vazba
„Pokaždé se chci od dětí dovědět, co bylo možné udělat jinak, lépe. To probíhá různým způsobem. Například když píšeme testy, které si ve škole sami vytváříme, bývá jejich součástí také sebehodnocení žáků.
Rodiče znají jinou matiku
První informace o novém způsobu výuky matematiky dostali rodiče pilotní třídy hned v září. Na třídní schůzce jim Jitka Linhartová představila některé úlohy, aby pak nebyli překvapeni. Vysvětlila jim, že se nemusejí ničeho obávat, když něčemu nebudou rozumět, děti jim to objasní.
„Rozumím tomu, že když otevřou knihu a setkají se s něčím, co v životě neviděli, vyvolá to v nich otázky. Někde se údajně rodiče kvůli Hejného metodě bouřili. U nás všechno probíhá v pohodě také proto, že dodnes před rodiči nic neschováváme. Mohou se kdykoli zeptat na vše, co jim běží hlavou. Využívají toho. Zájemci se mohou účastnit seminářů, které pro ně pořádáme a mohou si řešení úloh vyzkoušet sami nebo s pomocí našich žáků. I to hodnotí jako zajímavou zkušenost.“
Pro koho ano a pro koho ne
Bývá to slyšet. Pro některé děti prý není metoda Hejného vhodná. „S tím jsem se zatím nesetkala,“ konstatuje Jitka Linhartová a nabízí jiný problém: Možná není pro každého učitele.
„Jsou učitelé, kteří učí metodu s knihami v ruce a pak ti, kteří učí Hejného metodou. Pro někoho je problém vcítit se do uvažování dítěte. Někdo dokonce říká, že se nebude snižovat na jeho úroveň. Já to tak nevnímám. Klidně přiznám, když sled dětského uvažování nepochopím. Oni mi to žáci vysvětlí. Jejich řešení mi přijde výborné, proč bych se nezeptala?
„Oceňuji ředitele, kteří se dřív, než o zahájení výuky podle Hejného metody rozhodnou, zúčastní naší letní školy. Prakticky si vyzkoušejí, o co jde. Řeší stejné příklady jako děti, občas se pěkně zapotí, ale mají jasno.“
Setkání se střední školou
Na co můžou žáci později narazit? Tohle určitě běží hlavou nejen rodičům, ale i některým učitelům ze základní školy, kteří by rádi Hejného metodou učili, ale obávají se, co potom, co na střední... „Samozřejmě nás to zajímá,“ přisvědčuje Jitka Linhartová. „Informace máme od bývalých žáků. Mluvím o tom také s kolegou, který u nás dřív učil a teď je na gymnáziu. Nevnímá, že by naši absolventi kvůli Hejného metodě nějak pohořeli, naopak. Jsou úspěšní zejména ve slovních úlohách, klasických i problémových. Nebojí se hledat ani netradiční řešení. Pokud jde o rychlost v počítání, tam mohou být pomalejší, ale umějí přemýšlet a argumentovat. To budou v životě potřebovat víc než počítat rychleji než kalkulačka.
Resumé po šesti letech
„Dělal jsem si srovnání výsledků předtím, než jsme začali ve škole učit matematiku Hejného metodou, a nyní,“ vysvětluje ředitel Zdeněk Brož. „Výsledky se prohodily. Jsou sice stále nadprůměrné, ale dřív úspěšnější čeština je na druhém místě za matematikou. Nikdy jsem ani náhodou nelitoval, že jsme se pro Hejného metodu rozhodli. Matematika začala děti víc bavit, dosahují v ní dobrých výsledků. Jsou úspěšní i při přijímacích zkouškách. Prolomila ledy.“
Celý článek naleznete v týdeníku Učitelské noviny, číslo 24/2019 na str. 12-14.
Práce s nadanými žáky od MŠ, přes 1. a 2. stupeň až po střední školy. Zúčastněte se seminářů v Praze.
