Vláda schválila povinnou maturitní zkoušku z matematiky. Vy jste se dlouho stavěl proti. Proč?
Nesdílím ten optimismus, že povinná maturita z matematiky zlepší matematickou kulturu žáků této země, o níž se v průzkumech dozvídáme, že se stále zhoršuje. Váš názor, stejně jako postoj některých dalších expertů, ale nakonec vláda nevzala v potaz. Co bude následovat? Bohužel to bude velmi uspěchané. Doporučoval jsem, abychom v této době, kdy ještě nejsou maturity povinné, udělali analýzu současného stavu a teprve pak maturity spustili. Abychom mohli posoudit stav předtím a stav potom a odpovědět na otázku, zda maturita přinesla to, co si od ní lidé, kteří ji prosazovali, slibovali. Osobně mám bohužel problém i s tím, co vlastně mají povinné maturity, jak byly schváleny, sledovat. Podle zadání testů sledují výkony žáků v řešení standardních úloh. Na druhé straně podporovatelé těchto maturit říkají, že to pomůže rozvoji myšlení dětí. To ale není pravda. Rozvoji myšlení pomůže pouze samostatné řešení problému studentem. Nic takového ale schválené maturity neobsahují.
Co by tedy mělo být cílem výuky matematiky?
Podle mého názoru by prvním cílem vyučování matematiky, jako každého jiného předmětu, mělo být dosažení kvalitního občanství člověka. Nechceme vychovávat matematiky, ale kvalitní občany. Druhá věc je, abychom ty občany vybavili schopnostmi, a teprve až na třetím místě jsou znalosti.
...
Jak toho dosáhnout v kolektivu, kde každý nemá pro matematiku vlohy?
Kdysi jsme pořádali matematické soutěže. Soupeřila mezi sebou družstva o pěti dětech. A v jednom byla členkou i jedna holčička, které sice matematika moc nešla, ale týmu pomohlo, že byla puntičkářka. Co její kamarádi vymysleli, to ona přesně přepsala, aby družstvo neztrácelo body za administrativní chyby. Uvědomila si, v čem je silná, a totéž si uvědomil i zbytek družstva. Jiný chlapec také nebyl geniální v matematice, ale zase měl velký dar vytipovat, kdo by pro danou úlohu mohl být nejlepším řešitelem. Takže úlohy distribuoval mezi členy družstva. A teď? Dělá na vídeňské burze přesně takového distributora.
Tak to by za mých školních let neuspěl.
Každý jsme hrál sám za sebe a druhému nikdo nepomáhal. Schopnost spolupráce se u dětí dá budovat. V Česku a na Slovensku to ale bohužel je skutečně o dost těžší než jinde ve světě. Budovat spolupráci totiž můžeme na tom, co v našich dvou zemích moc přítomno není – na likvidaci závisti. Princip je v tom, že mám radost, že jsem něco vyřešil. Pak mám radost z toho, že můj kamarád něco vyřešil. A ten třetí, nejvyšší stupeň je, že jsem kamarádovi pomohl, on díky tomu problém vyřešil a já mám radost z toho, že on přišel na správné řešení. Jenže to je u nás nesmírně složité. Stačí se podívat na politickou scénu. Představte si, že by například Andrej Babiš měl radost z radosti Miroslava Kalouska, že se mu něco povedlo. To je jako z říše snů. Ale naše společnost by právě tímto šla vpřed.
...
Proč by ale stát neměl mít právo říct, že přesně tohle po maturantech chce?
Protože úlohy podobného typu vyřeší v podstatě jakákoli lepší kalkulačka nebo počítač. A v budoucnu člověk, který trhu práce nabídne jen to, co umí každá kalkulačka, není příliš konkurenceschopný. Tak jako stroje degradovaly lopatu a rýč, tak výpočetní technika degraduje takovýto jednoduchý způsob znalosti matematiky. Dnes přece řešíme daleko zásadnější problémy. Například jste pekař a máte obsloužit dvě stě prodejen. Máte tři pekárny, patnáct rozvážecích vozů. A teď se snažíte najít takový ranní rozvoz pečiva, aby to bylo rychle a levně.
...
Státní maturita spočívá také v rychlosti. Takže paradoxně budu-li mít dobrého učitele, mohu mít ve výsledku smůlu. K čemu mi bude, že umím vyřešit smysluplnou úlohu a navíc mě to bude bavit, když to nestihnu v limitu?
Toho se právě obávám – že maturity budou konečnou zastávkou i pro lidi, kteří jsou velice schopní. Ti, kteří tou maturitou projdou, se mohou v životě ukázat jako neschopní, ale budou ji mít. Ale mohou tu být velmi schopní lidé, které neúspěch u maturity zastaví. Měl jsem to štěstí, že jsem studoval na vysoké škole s Antonínem Holým, objevitelem řady antivirotik využívaných při léčbě AIDS. Jednou jsme si vyprávěli o našich maturitách a já se dozvěděl, že on jen s odře- nýma ušima složil maturitu z češtiny. Představte si, že by se mu to nepovedlo. Tato republika by přišla o miliardy dolarů, které vydělal jeho výzkum, a také o vědecký přínos, jenž nás reprezentoval po celém světě. Je takový přístup naší vlády zodpovědný? Dívá se vláda dále, než jsou maturity? Osobujeme si právo definitivně rozhodovat, že z nějakého mladého člověka nic nebude, zatímco z jiného ano. Mimochodem, toto nařizování je cesta, jak získat občana poslušného, nikoli tvořivého. Takže ono to má dopady na trend nedemokracie, poslušnosti. Tohle bychom měli velmi citlivě vnímat. Stojí za to poučit se z historie. V Německu v 19. století působili dva velcí pedagogové – Johann Friedrich Herbart a Adolf Diesterweg. Zatímco Herbart razil poslušnost, Diesterweg věřil v autonomii dítěte. Herbart ale se svou ideologií kráčet v jednom šiku nakonec zvítězil. Výsledek této výchovy v Německu později tragicky pocítil celý svět. Stejným přístupem se inspiroval i sovětský Komsomol.
...
Autor Vladimír Barák
Celý rozhovor vyšel v časopise Týden dne 27. 2. 2017.
Práce s nadanými žáky od MŠ, přes 1. a 2. stupeň až po střední školy. Zúčastněte se seminářů v Praze.
