Fejeton prof. Milana Hejného: Budoucnost je v rukou žen
Budoucnost závisí na našich dětech. Na jejich tvořivosti, pracovitosti, ochotě si vzájemně pomáhat, potřebě být užitečný pro spoluobčany. Všechno se to formuje v rodině, mateřské škole a na základní škole, zejména na prvním stupni. Tady všude dominují ženy – a tím je tvrzení vyslovené v titulku mého článku dokázáno.
Historie i literatura nabízejí mnoho poučení o obrovské síle ženského prvku. Mezopotamský epos Gilgameš třeba uvádí, jak pastýř zahlédl z lesa vycházet strašného obra. Vyděšen to běží říci spoluobčanům. Za obrem je vyslána svůdná dívka, která obra polidští. V asyrské verzi eposu se výsledek tohoto působení končí slovy: „Zeslábnul Enkidu, neměl běh jako dříve, dostal však rozum a soudnost.“
A jiný příklad: Kanada se skládá z deseti provincií a tří teritorií. Ve všech se mluví převážně anglicky. Jedině v Quebecu, druhé největší provincii, dominuje francouzština. Navzdory tomu, že rozhodující bitvu v roce 1759 vyhráli Angličané, když v počtu 1700 mužů z týla přepadli Francouze na Abrahamových polích. O tom jsem si mohl přečíst na tabuli umístěné ve velké hale na nejvyšším místě Montrealu. Zde se praví, že za vlády Ludvíka XV. bylo do Quebecu vykázáno 17 „neposlušných“ dvorních dam. Tyto v novém působišti založily nemocnici a školu. Několikaleté působení tohoto ženského prvku způsobilo, že Quebec je dnes francouzský. Stonásobná převaha brutální vojenské síly podlehla ženské laskavosti a moudrému slovu. Oba příběhy ukazují ženu v lepším světle než muže. My ovšem dobře víme, že mezi muži i mezi ženami se najdou skvělí jedinci, ale i jedinci, kteří svému okolí škodí. Stejně i mezi rodiči nebo učiteli. Věřím, že všechny matky i všechny učitelky chtějí svým dětem a žákům dát to nejlepší. Jenže chtění nestačí. Je třeba vědět, jak to udělat. Domnívám se, že rozhodující jsou zde dvě věci. Láska k dítěti nebo žáku a víra v mravní i intelektuální potenciál, který v dítěti a žákovi dřímá.
Láska v tomto případě znamená porozumění. Rozumět nejen tomu, co dítě chce, co říká, co dělá, ale i proč to chce, říká, dělá. Vnímat jednání dítěte jako proces rozvoje jeho osobnosti. Rozvíjet v něm radost z činnosti a potřebu být užitečný. Během prvních tří let života se dítě naučí chodit, běhat, koloběžkovat, žvatlat, mluvit… To vše spontánně, bez vyučování. Čím je ale dítě starší, tím více narůstá v nás dospělých pocit, že musíme do geneticky naprogramovaného rozvoje dítěte zasahovat. Toto smíš, toto nesmíš, dělej toto, protože to v životě budeš potřebovat... Neuvědomujeme si, že tím oslabujeme rozvoj autonomie dítěte a snižujeme jeho sebevědomí.
Bylo po dešti. U dětského hřiště byly dvě houpačky, ale pod každou kaluž vody. Dva hoši dřívky kopali odvodňovací kanál. Kolemjdoucí pán je ostře okřikl, že se to dělat nesmí. Paní, co seděla na lavičce, se hochů zastala. Zeptala se, proč se to dělat nesmí, když to hoši dělají pro všechny děti, co se budou houpat. Pán nevrle řekl, že vychováváme zločince, a odešel.
Asi před deseti roky jsem prosil paní učitelku Alici, aby svým třeťákům dala tři slovní úlohy, které jsme testovali pro učebnice. Ona si úlohy přečetla a řekla, že tu třetí vyřeší snad jen Majka, ale ani tím si není jista. Později mi s radostí i překvapením oznamovala, že tu těžkou úlohu vyřešilo pět žáků, kteří vůbec nepatří k těm nejlepším. Majka ji nevyřešila. Později Alice pochopila, že když dá žákům více autonomie, najde ve své třídě talenty, o kterých nevěděla, a hlavně žáci začnou mít matematiku rádi.
Fejeton prof. Milana Hejného vyšel v časopise Svět ženy dne 15.11. 2017 v sekci ZNÁMÉ OSOBNOSTI PÍŠOU KAŽDÝ MĚSÍC EXKLUZIVNĚ PRO VÁS , str. 10
Práce s nadanými žáky od MŠ, přes 1. a 2. stupeň až po střední školy. Zúčastněte se seminářů v Praze.
