Učitelka Sandra Holáková nevynese za celou hodinu ani jednu pravdu, zato položí desítky otázek. Děti ve vášnivých diskusích, a to nejen nad obsahem trojúhelníku, ale i o vzájemných vztazích. Tak vypadaly dvě hodiny Hejného matematiky na Fakultní základní škole na pražském Barrandově.
Děti sedí ve skupinkách zhruba po čtyřech. Jde o týmy dlouhodobé, které se občas přeskládají, aby získaly jinou dynamiku. Při matematice podle Hejného, která je na spolupráci dětí založená, je to důležité. Chvíli přemýšlí každý sám, ale gró práce je v tom, že skupinka probírá nápady na řešení příkladu společně. Učitel musí hlídat dobré fungování týmů, aby se každý dostal ke slovu a aby se ti, kteří mají jiné talenty než matematické, pouze „nevezli“.
...
„Šel na to někdo jinak?“ ptá se učitelka, když jeden z chlapců odprezentuje, jak došel k výsledku. „My jsme to řešili v koláči,“ zaznívá z jiné skupinky. Žádné řešení se nevydává za jediné správné, vždycky je možnost udělat vlastní objev.
...
„Nyní se vrátíme k úloze ze včerejška, na kterou jsme si dali čas, abychom ji promysleli.“ Rychlost se v Hejného matematice nenosí, důležitější než počet spočítaných příkladů je věci opravdu dobře promyslet.
...
Učitelka třikrát zatleská a položí si ruku na ústa. Znamená to, že by chtěla, aby byla pozornost obrácena k ní. Děti k ní zvedají hlavy a některé ji v gestu napodobí. Přichází čas zreflektovat práci ve skupinách. V každé z nich má někdo roli „pozorovatele“, který má za úkol sledovat, jak se kdo zapojuje. Někdo jiný zas funguje jako „hlídač půlmetrového hlasu“ neboli snesitelné hladiny hluku. Podstatné úlohy tedy mají i ti, kteří nejsou zrovna nejsilnější v matematice.
Mário tvrdí, že všechny trojúhelníky mají stejný obsah. Je to pravda? zní zadání další úlohy. Průběh se opakuje: děti přemýšlejí nejdřív každý sám, potom ve skupině. Nakonec jde jeden z chlapců k tabuli, aby představil svoje řešení.
Ester, která jde po něm, odprezentuje svůj způsob řešení krok po kroku. Vysekne způsob výpočtu obsahu trojúhelníku jako z učebnice. „Opravdu na to přišla sama? Vy jste nikdy ve třídě neřekla, jak se obsah trojúhelníku počítá?“ kladu později podezřívavé otázky. „Nikdy neříkám žádné řešení. Děti opravdu dokážou úplně na všechno přijít samy. Hejného metoda je detailně promyšlená a probíhá v jakési spirále, takže se postupně buduje kvalita myšlení a děti jsou schopné přicházet na složitější a složitější objevy. Jen se jim musí nechat prostor,“ vysvětluje Sandra Holáková.
Když Ester skončí svou prezentaci, děti jí zatleskají. „Protože přišla opravdu s důkazem,“ vysvětluje mi později učitelka. „Děti vědí, že pouhý výsledek nestačí. Obohacující je, když někdo umí vysvětlit, jak k výsledku došel a tím ‚postrčí‘ myšlení ostatních.“
Jeden velký matematický objev se dnes podařil, není tedy problém věnovat čas osobnostně-sociální výchově, která je nedílnou součástí Hejného metody. Velká příležitost k tomu přichází ke konci druhé hodiny. V tu chvíli se pracuje ve skupinách, které vznikly losem. Jeden z chlapců si stěžuje, že se mu dívky z jeho skupiny smějí, že je mezi nimi jediný a že s nimi bude mít peklo. Matematická práce se přerušuje, učitelka všechny žádá, aby si sedli do kruhu.
„Každému se může stát, že se dostane do skupiny, kde to pro něj bude velká výzva. A kdykoli v životě se může stát, že mám pocit, že se mi někdo vysmívá. Co můžeme v takové situaci dělat?“ Zeptat se, jak to myslel, říct neurážej mě, nebo mně to vadí, navrhují děti. „Měl hned říct, že mu to vadí, a my bychom mu vysvětlily, že jsme to nemyslely na něj,“ brání se jedno z děvčat. „Dalo se to z jeho výrazu poznat, že se ho to dotýká?“ připomíná učitelka, že být empatický znamená všímat si i věcí, které nejsou vyřčeny.
Všichni se zapojují, každý k tomu má co říct. Překvapuje mě, že i kluci, o kterých se přece říká, že se neradi patlají ve vztazích. Dokud se nevyřeší konflikt, nemá podle ní smysl se snažit o něco v matematice. „Ve třídě musí být příjemné emoce a bezpečné prostředí. Jinak nelze rozvíjet kognitivní stránku.“
Důležité ale také je nepatlat se v konfliktech moc dlouho. „Když řešíme vztahové problémy, všichni se zapojí – tys mi…, a já jsem ti… – a narůstá to ve spirále a původní pravda už je nedohledatelná. Je potřeba hledat konstruktivní způsob, jak konflikty řešit. I já se to stále učím,“ říká Sandra Holáková, která učí teprve sedmým rokem, ale už teď ji profesor Milan Hejný doporučuje jako někoho, kdo jeho metodu aplikuje dobře.
Celý článek na www.rodicevitani.cz
Práce s nadanými žáky od MŠ, přes 1. a 2. stupeň až po střední školy. Zúčastněte se seminářů v Praze.
