K učení matematiky se profesor Milan Hejný dostal, když mu – jak sám říká – škola humplovala syna. Jiný přístup k výuce získal už od svého otce Víta Hejného. A právě na jeho myšlenky navázal. Principy metody dnes známé jako Hejného matematika popisuje v podcastu EDUcast.
Představme si, že jsou rodiče, kteří zapsali dítě do první třídy a teď mají vybrat, jestli se bude jejich dítě učit matematiku klasickou metodou nebo tou Hejného. Co byste jim poradil?
Rozhodně bych takového rodiče nepřesvědčoval, že tato metoda je lepší než ta druhá. Rodič by se měl informovat u jiných rodičů. Je to totiž tak – pokud podle naší metody učí učitel, který nemá děti rád, tak bude mít špatné výsledky. A pokud učí někdo matematiku tradičně, ale má děti rád, bude mít výsledky lepší. Ta metoda sama o sobě je něco jako přidaná hodnota. Základem je vztah učitele k dětem a jeho lidskost.
Mnozí učitelé si myslí, že matematika se učí jako přenos moudra z hlavy učitele do hlavy žáka. Jenomže můj otec dobře věděl, že takhle to nefunguje. Že moudro musí objevit sám žák. Učitel mu může dát úlohy – lehké, trochu těžší, ještě těžší – a až pomocí takového schodiště žák dospěje k poznání, třeba jak se sčítají dva zlomky. Ti slabší k tomu dojdou později, ale pomocí svých spolužáků, nikoliv učitele. Ten jenom žáky povzbuzuje, ale moudra jim neříká.
Což je jeden z nosných principů Hejného matematiky…
Ty principy, ty udělal táta. A protože on mě takhle učil matematiku, tak já je cítím jako vrozené. To není něco získaného. Já cítím, že taková je přirozenost učení se matematice.
V Hejného metodě má žák pochopit, že nejde o přenášení informace z hlavy učitele do jeho hlavy, ale že na vše má přijít sám. Proč je to tak důležité?
Taková je zákonitost poznávacího procesu. Třeba u řemesla vezme kovář do učení nějakého hocha, ten se nejdřív kouká, nosí kleště, kladiva, pak mu mistr dovolí rozfoukávat měchy. Ten hoch se tedy řemeslo učí nápodobou. A z toho asi vzešlo to, že si lidi myslí, že i intelekční poznatky se budou takto přenášet. Ale ono to tak nefunguje. Funguje to na principu, že to dítě dostane problém a ten řeší.
Dnešní rodiče sami ve škole Hejného výuku matematiky nezažili. Nemohou proto vědět, jak být průvodcem. Jsou spíš zvyklí kontrolovat, jestli má dítě domácí úkol a případně poradit postup, jak příklad vypočítat. Co byste jim poradil?
První chyba je, že předvádí to poznání, které je v jejich hlavě. A to je úplně jiné poznání, úplně jiné sčítání zlomků, než to, ke kterému vedeme děti v Hejného matematice my. My chceme, aby koláč krájely. Ale tatínek ví, že u sčítání zlomků je křížové pravidlo. A to je první fatální chyba. A druhá fatální chyba je, že tomu dítěti odebírají autonomii. Myslí si, že oni jsou nositeli moudra, oni mu to jdou říct.
Takže necháme dítě, ať si na to přijde samo, a nebudeme mu radit, jak to udělat…
Přesně. Učení je poznávací proces. A my musíme před ním být pokorní. A když to dítě udělá nějak jinak, než jsme my čekali, tak akorát můžeme bádat nad tím, co se v té jeho hlavičce odehrává.
Celý článek najdete na eduzin.cz
Práce s nadanými žáky od MŠ, přes 1. a 2. stupeň až po střední školy. Zúčastněte se seminářů v Praze.
