Nejdůležitější rada, kterou v životě dostal, byla od táty a zněla následovně: „Hleď, aby tvoje snaha udělat z nich velké matematiky nepřevýšila tvoji snahu udělat z nich slušné lidi.“ Dvaaosmdesátiletý Milan Hejný si ji pamatuje poměrně přesně. Jako učitel se k ní v životě často vracel a na základě myšlenek svého otce Víta rozvinul revoluční způsob výuky matematiky, který klade důraz na rozvoj myšlení spíš než na počty samotné.
Psala se 40. léta minulého století a malý Milan už jako předškolák ve slovenském Martině dostával nejrůznější hádanky a zábavné úkoly, které pro něj jeho otec, středoškolský učitel, vymýšlel. Když poté nastoupil do školy, matematika mu na prvním stupni moc nešla. Zápisům na tabuli nerozuměl, byl pomalý a domů nosil trojky. Matematické úlohy od táty byly ale úplně jiné. Jednak ho bavily a taky jim rozuměl.
...
Otec na jeho špatné známky ze školy nehleděl a syna se snažil rozvíjet po svém. Také ho podporoval v tom, že je v matematice dobrý, bez ohledu na školní výsledky. Po čase se ukázalo, že měl pravdu. Když na druhém stupni přišly na řadu zlomky a záporná čísla, Hejný jim naprosto bez problémů porozuměl. Později vyhrál krajskou matematickou olympiádu a po gymnáziu odešel studovat „matfyz“ do Prahy. Stal se z něho vysokoškolský profesor zamilovaný do matematiky.
K totálnímu zvratu v jeho životě došlo v době, kdy byl jeho syn ve 4. třídě. Když jednou přinesl pětku z matematiky za to, že ač vyřešil úlohu správně, použil na její znázornění jinou barvu, než měl, Milana Hejného to hrozně naštvalo.
„Můj táta mi tehdy řekl velice moudrou věc, že pokud chci syna vést tak, jak on vedl v dětství mě, měl bych ho jít do školy sám učit,“ popisuje. Zprvu se mu to zdálo jako nesmysl, nevyznal se v psychologii ani didaktice. Nakonec se ale rozhodl, že to zkusí, a další školní rok dostal na starosti třídu páťáků, do které jeho syn chodil.
A učení ho chytlo. Zjišťoval, že důležitější než správně vyřešená úloha je, aby porozuměl tomu, co se v dětech odehrává, aby je matematika bavila, aby z ní – ani z něho – neměly strach.
„To on mi ukázal, čeho si mám všímat, když mě občas v mých hodinách navštívil. To bylo hrozně důležité. Obzvlášť my matematici máme totiž tendenci sledovat pouze čísla, ale hlubinný život dítěte nám uniká. Ale právě v něm se vše odehrává. A radost dětí je něco, co nelze uchopit žádnými čísly,“ vysvětluje.
Celý článek na 18inspirativnich.forbes.cz
Práce s nadanými žáky od MŠ, přes 1. a 2. stupeň až po střední školy. Zúčastněte se seminářů v Praze.
